Jednatelé, společníci a členové dozorčí rady: mohou podnikat i mimo s.r.o.?
Přímo ze zákona platí zákaz konkurence jen pro jednatele a členy dozorčí rady společnosti s ručením omezeným.
Jeho porušení se osoba v uvedené funkci dopouští, pokud:
vlastním jménem nebo na vlastní účet (tj. i prostřednictvím třetí osoby) uzavře obchod, který souvisí s podnikatelskou činností společnosti (nemusí jít přitom jen o kupní smlouvu, podstatné je, že funkcionář realizuje transakci, z jejíhož uzavření by mohla mít užitek společnost, ale místo toho z ní těží právě funkcionář – takto vymezené porušení je překážkou pro podnikání jednatele či člena dozorčí rady jako OSVČ v rámci předmětu činnosti, ve kterém podniká s.r.o.);
zprostředkuje obchody společnosti pro jiné osoby;
se podnikání jiné společnosti účastní jako společník s neomezeným ručením (tj. je společníkem veřejné obchodní společnosti či komplementářem komanditní společnosti; zákaz je stanoven i proto, aby se vymahatelnost případných nároků společnosti vůči jednateli z důvodu porušení jeho povinností neoslabila tím, že věřitelé získají možnost uspokojit své dluhy iz majetku jednatele jako neomezeně ručícího společníka jiné společnosti);
vykonává činnost jako statutární orgán (jednatel) nebo člen statutárního orgánu (např. člen představenstva akciové společnosti) či jiného orgánu jiné právnické osoby s podobným předmětem podnikání. Výjimkou je výkon uvedené činnosti pro právnickou osobu, na jejímž podnikání má účast společnost, pro kterou je funkce vykonávána nebo v níž je společníkem některý z jejích společníků nebo osobu, která je ovládána stejnou osobou jako společník (tj. v rámci vztahu tzv. mateřských a dceřiných společností).
Další případy porušení zákazu konkurence ze strany jednatelů a členů dozorčí rady mohou vyplývat i ze společenské smlouvy či stanov společnosti.
Společníci s.r.o. jsou v konkurenčních aktivitách vůči samotné společnosti omezeni jen tehdy, pokud si limitace dohodnou ve společenské smlouvě nebo si je schválí ve stanovách. Pokud se tak nestane, mohou společníci podnikat i mimo společnost, a to i ve stejném či podobném předmětu podnikání (rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp.zn. 29 Cdo 1436/2014).
Porušení zákazu konkurence se posuzuje i podle účelu zákona
Zákaz konkurence má primárně sloužit k tomu, aby se vlastní zájmy funkcionářů a zájmy společnosti nedostaly do kolize. Přirozeným výsledkem takového střetu totiž většinou bývá dosažení prospěchu funkcionáře na úkor samotné společnosti.
Podmínky zákazu je tedy třeba vykládat vždy právě s přihlédnutím k zmiňovanému účelu jeho zakotvení v Obchodním zákoníku. Z uvedeného důvodu byl například vysloven názor, že k porušení zákazu může dojít pouze tehdy, pokud mezi zainteresovanými podnikatelskými subjekty existuje reálná hospodářská soutěž (rozhodnutí Krajského soudu Bratislava, sp.zn. 4Cob/179/2017).
Z nutnosti skutečného tržního soupeření mezi podnikateli vychází i názor, ve smyslu kterého zákaz konkurence nemůže být porušen pouze získáním oprávnění k podnikání (typicky živnostenského oprávnění), které se shoduje s předmětem činnosti společnosti.
I v této souvislosti bylo judikaturou zdůrazněno, že porušením zákazu konkurence by v takovém případě byl až skutečný výkon podnikatelské činnosti podle oprávnění (rozhodnutí Nejvyššího soudu SR, sp.zn. 4 Obo 101/99).
Nároky z porušení zákazu musí být aktivně vymáhány
Dopustí-li se osoba konkurenčního řízení v rozporu se zákonem, společenskou smlouvou či stanovami, lze se vůči ní domáhat:
1) aby vydala prospěch z obchodu, při kterém byl zákaz konkurence porušen nebo
2) aby na společnost převedla práva odpovídající uvedenému obchodu.
Těchto práv se však společnost může domáhat jen do tří měsíců ode dne, kdy se o porušení dozvěděla (tzv. subjektivní lhůta), nejpozději však do jednoho roku od jeho uskutečnění (tzv. objektivní lhůta).
Ve smyslu uvedeného nárok zaniká okamžikem uplynutí té lhůty, která skončí dříve (pokud se např. společnost dozví o zakázané transakci až po dvou letech od jejího uskutečnění, nebude mít již tříměsíční lhůtu pro vymáhání nároků, protože nárok zanikl již po roce od jejich realizace) .
Lhůta pro uplatnění nároků je zároveň prekluzivní – pokud uplyne marně, nároky zanikají a nemohou být soudem přiznány, ani kdyby uplynutí lhůty porušovatel u soudu nenamítl.
Nad rámec výše uvedených nároků je porušovatel povinen nahradit škodu, která v důsledku konkurenčního řízení vznikla.
